Názor

…a vůkol paskvil…

 

…mělo by to být hlavně o fotkách. Ksakru, šéfredaktorka mě sjede! Ne, že by fotitelného nebylo všude kolem. Stačí se podívat, rozhlídnout kolem sebe. Otázka spíš je, koho vzít na paškál, koho se dotknout, když to vlastně není mým cílem. Kritika je lehká, ukázat prstem umí každý. Ale o to mi nejde.
Text: Jaroslav Pešička

Pokaždé, když projíždíme se ženou českými kraji, vedeme na to téma intenzivní disputaci, hledáme důvod toho marastu, viníka, cestu ven. Může za to válka? A když, tak která? Odsuny, přesuny, bolševik, globalizace? Nebo všechno dokupy? A je nějaké řešení, nějaká cesta?

Je to pro mne osobně bolavé téma a pouhou kritikou nic nezmůžu. Rád bych tím tedy ponoukl, rozvířil diskusi, mezi námi, kolegy, mezi odbornou veřejností, s dosahem na veřejnost neodbornou, naše klienty, sympatizanty a třeba i odpůrce…

O co vlastně jde? Jde o zahradní paskvil, absurdní zahradní tvorbu, nepochopení prostoru, psychedelické předzahrádky, zahradní zrůdnosti  a kýč. Mohl bych šetřit slovy a naplnit další prostor sadou odpudivých fotografií děl a realizací neznámých autorů, které se dají ulovit téměř na každém kroku a pěkně se tady do toho a do nich opřít. Patent na rozum, v tomto případě spíš cit pro věc, krásno, však není všem nadělen stejně, ani já se necítím být zvlášť obdařen. Víc než tento individuální projev mě trápí obecná tolerance těchto jevů, masáž medií, které tuto zvrácenou formu potvrzují, prezentují, bez překážek tím tedy infikují masy, které potěšeny medializací svého či podobného vzoru tvoří dál a zamořují krajinu jako epidemie. Vždyť stačí otevřít jakýkoliv časopis (často i odborný stavební), kliknout na stránky o bydlení, zahradě – a máme příkladů záplavy a epidemie vzkvétá – bohužel za našeho tichého přihlížení či pouhých ojedinělých výkřiků. Jak je to možné, vždyť přeci všichni jezdíme po světě, obdivujeme pařížské, londýnské, berlínské parky, náměstí, předzahrádky, úpravnost kolem cest… vrátíme se domů a přijímáme potkávané bez výhrad? Když o tom nebudeme mluvit, problem přece nezmizí. Nejhorší je laxní ignorance. Stále se mluví o potvrzení oboru, nalezení jeho důstojného místa ve společnosti. Jak si ale má oboru někdo vážit, když si on neváží sám sebe?

A to je to, co bych zde rád otevřel. Tak jako ebolu či prasečí chřipku likvidují – zastavují, léčí zdravotníci, tuto pandemii musíme zastavit my, zahradníci (bez rozdílu specializace a dosaženého vzdělání). Nikdo jiný to za nás neudělá. Budeme li jen přihlížet, těžko se divit, že jsme se najednou ocitli v přímém dějství, že už jsme součástí té hrůzy, že už jsme “v tom”.  Neočekávám revoluci a barikády, rád bych zahájil diskusi na dané téma, platformu pro osvětu, například zde v časopise, platformu pro výchovu – například formou neagresivní kritiky uváděných jevů v mediích (občas to někdo z nás udělá sólo - díky alespoň za to, užitečnější by však bylo vydávat oficiální stanoviska, mít takového dalšího Gebriana, který bude chválit dobré a asertivně poukazovat na špatné. Cesta pouze chválit nebo pouze kritizovat nestačí, je potřeba vychovávat. Budeme li dítě pouze chválit, vymstí se nám to, je potřeba podat mu pomocnou ruku a ukázat mu také chyby, poradit mu, jak se jich příště vyvarovat. Budeme-li pouze kritizovat, dostaneme se do konfliktu a schválnosti. Ani tudy cesta nevede.

 

 

Tento časopis zastupuje “jen” část našeho zahradnického rybníka. Podržím si pro názornost tento příměr. Ta naše louže je relativně malá a  plytká, je zarostlá všelikým plevelem. Šíří se nám zde dovlečené invazivní kytky, závěje přepestrého odpadu. Mezi tím si plove několik neduživých kaprů, línů, okounů. Pan candát asi vymřel, štiky jsou krotké. Přivandroval exotický losos, díky svému kapitálu, chtěl by tomu tady šéfovat…

Stovka zahradnických firem, která se sdružuje v našem Svazu, představuje jen pět procent z celkového množství realizujících a udržujících zahradníků, když k tomu připočteme architekty, školkaře, správce zeleně, arboristy, … bude ten dílek ještě menší. Ale to přece neznamená, že je nás málo, nemá to cenu a vzdáme to! Naopak, pojďme to rozhýbat, začít s tou očistou, ukliďme v rybníce,… vyčistěme kal, zbavme se odpadu (skutečný odpad všude kolem nás, předsudky a brzdy v nás), opravme hráz a břehy (jasné normy, známky jakosti, právní opora), starejme se o ryby (vzájemně si pomáhat, školit, předávat zkušenosti), vychovejme potěr (ovlivňovat-zkvalitňovat celé odborné školství)… Pan candát či Guru kapr se objeví nebo doroste. Takový rybník nás bude těšit a možná se k nám přijede I někdo podívat od sousedů...

 

Časopis je pro diskusi zdlouhavý, neoperativní. Nejlépe bychom to samozřejmě probrali u piva. Ale na druhou stranu by to tam taky možná zůstalo. Můžeme začít, proces zrání má taky něco do sebe – třeba nám do dalšího čísla pár myšlenek uzraje, třeba najdeme jiný, operativnější formát. Kdysi jsme si posílali dopisy, pohledy, koresponďák. Když bylo potřeba něco řešit rychle, existoval telegram. Telefon (myslím takový ten s drátem do zdi) neměl každý, navíc kdo ho měl, neseděl u něj pořád. Dnes je vše jednodušší, rychlejší. Komunikační nástroj má každý v kapse, může s ním volat, psát si, fotit, nahrávat zvuky (poslouchat zvuky),… No a existují taky takové ty sociální site, což je prostor pro všemožné skupiny, tzn. i pro skupiny zahradníků. Zkusme, řekněme pro začátek, zkusme využít naší FB stránku (jmenuje se Svaz zakládání a údržby zeleně), přenesu tam tento příspěvek a můžeme klidně začít s  vášnivou diskusi zde… nebo třeba jen doporučení, či přesměrování na již existující platformu, skupinu,… Ono mě (nám) jde o obor, o něco nad osobními zájmy, myslím, že ta naše stovka firem bude na profitu celého zahradnictva a zkvalitňování životního prostoru těžit podobně jako zbývajících 4 900 firem…

 

…mělo to být hlavně o fotkách. Poprosím tedy paní šéfredaktorku, ať nám tady přiloží nějaké pěkné, pozitivní, inspirativní fotografie, třeba z té naší-vaší soutěže, že…

 

Článek je uveřejněný v Inspiraci 1/2015.