Louka nebo záhon?

Představy o tom, co je ještě záhon a co už je louka, se pod vlivem posledních trendů poněkud drolí. Většinová společnost se zpravidla upíná k jednomu nebo druhému, podle toho, čím je louka nebo záhon dokáže zaujmout. Abychom zvolili správný květinový dekor, musíme znát cílové skupiny a samozřejmě jejích přání. Ve veřejné sféře k tomu používáme veřejné prezentace záměrů a v privátní prostě konzultujeme. Přáním mnoha autorů je být současní a aktuální. Vyzkoušet si to či ono ze světových trendů. Autoři bývají ve svých touhách často poněkud osamoceni a setkávají se nezřídka s konzervativní reakcí. Síla tradic hraničí v některých případech až s odporem ke všem novotám. Všechny strany mohou ale pro vzájemné pochopení učinit o pár kroků více. Pojednání „Trvalky v pohybu“ v INSPIRACI 1/2013 tuto problematiku nakouslo, nyní se na ni můžeme podívat podrobněji.

Popis k obrázku: Kompozice „Ztracená cesta“. Suchomilná louka vysetá do zvětraliny. Trávník je založen klasicky na plném půdním profilu a zavlažován.

Století beze změn

Vrátíme-li se do hlubší historie, řekněme do období několika desetiletí před Velkou válkou (1. světovou), byla to doba, kdy se dnešní zahradnické dělení na trvalky, skalničky, letničky, dvouletky či dokonce jehličnany teprve konstituovalo. Veškeré pereny, alpinky, annuely, bienny nebo dokonce konifery byly vnímány jako individua a škatulky se pro ně teprve hledaly. Došlo k tomu nejen díky vzniku tzv. „zahradnické botaniky“, ale nutila k tomu i praktická potřeba zařadit obrovské množství nových rostlin do nějakých skupin dle použití a životní strategie. Je pro nás těžko představitelné, že například v době vrcholící sběratelské vášně 19. století, se zároveň na leckteré zahradě ustálil výběr rostlin, které se s železnou pravidelností opakovaly v průběhu roku. Tradice ustáleného okruhu symbolických rostlin nesoucích konkrétní význam, se táhla již od středověku. Potřeba člověka se identifikovat omezovala výsledný okruh vyvolených rostlin, kterými se obklopoval. Samozřejmě se nikdo nevyhýbal novinkám a spolu s jejich příběhem přicházely do zahrady jako individuality. Dlužno poznamenat, že vnímání rostlin jako jedinců v závislosti na jejich příbězích zůstává v zahradách živé dodnes.

Rozvoj železnice a vznik „obchodních zahradnictví“ v druhé polovině 19. století samozřejmě nebyly jedinými faktory, které vedly k narušení těchto tradic, ale svou roli sehrály. Podobně jako příchod nových „žánrů“, jakými byly sestavy letněných nádob z oranžerií a samozřejmě letničkové bordury. Plošné dekorativní výsadby popřely individualitu rostlin dokonale. Nebylo to nic neznámého, zahradnická tradice má touhu „ovládat“ divočinu v sobě (živé ploty, broderie, pažit). Můžeme si povšimnout z dobových tiskovin, že část zahradníků i majitelů zahrad je odmítala přijmout, pouze pod tlakem všeobecného bontonu vyzdobili reliéfní bordurou parter. Bordura měla evidentně velký úspěch ve veřejných sadech (Volksgarten), ale v panských zahradách to nebylo vůbec pravidlem. Tato paralela nám může leccos připomenout z naší dnešní praxe.

Za klasiku zahrad 19. století platila hlavně „květnice“. Na rozdíl od bordury nevycházela ze záhonového konceptu, ale šlo o volné uskupení individuálních rostlin komponovaných dle vkusu a naturelu majitele. Žánr to byl natolik volný, že snad ani žánrem nebyl. Ovšem prvek soutěživosti a prestiže obsahoval velmi výrazně. Květnice byly samozřejmě i součástí veřejných sadů a poměrně silně vyjadřovaly identitu místa a rukopis zahradníka. Proto k nim také panoval vyhraněný vztah ve stylu líbí/nelíbí, zatímco bordura byla jasná „hudba pro masy“, která se měla líbit všem. I v tomto lze najít vzorec patrný podnes. Takovou určující identitu měly například květnice v Chotkových sadech, které se vyvíjely po desítky let, nebo vyhlášené taroucovské květnice v Průhonickém parku patrné ještě po 2. světové válce. Proč přežily květnice nejen příliv bordur, ale i republikových rabat? Právě z důvodu vysoké identifikace s prostorem a jeho návštěvníkem. Zohlednění individuality rostliny oslovuje konzervativního návštěvníka a ten je, jak známo, nadčasový. Hledáme-li dnes odpovědi na udržitelnost veřejné zeleně, pak musíme pracovat i s touto společenskou „podzemní řekou“.

Smrt záhonům!

Za posledních 25 let zmizela z našich parků drtivá většina květinových záhonů. Letničky se prostě zatravnily a trvalky přešly postupným selektivním vyžínáním k úplnému zániku. Nikomu nechybí, nikdo se po nich neptá, nebouří a nedemonstruje. Prostě náhle po zimě už nejsou. Na druhou stranu reinterpretace poděbradských květinových hodin vzbudila bouři hodnou orkánu, která vedla k revizi celého záměru. Podobně lze zmínit i diskuse o podobě středového záhonu v olomouckých Smetanových sadech, kterým by nadčasovost také slušela. Jinými slovy, záhony přežily pouze tam, kde nesou nějaký význam a konkrétní zprávu. Na jejich obranu se postavili konzervativci, ta stejná síla, která kdysi udržovala při životě květnice 50 let po jejich zlatém věku.

Všimněme si zde, že argument „záhon je shodně osazován již šedesát let“ nebo „výsadba byla zrenovována podle dochovaných schémat z roku 1932“, zní mnohem neprůstřelněji, než „autor použil pro tento prostor recepturu záhonu č. 16“. Bude-li problematika existence záhonu rezonovat v místním tisku, okrašlovacích spolcích či ve výchově žactva, stane se záhon dostatečně privilegovaným, aby ho obecní zastupitelstvo neškrtlo tahem pera.

 
Kompozice „Raholina“. Řízky 12 druhů šant a 12 soret šalvějí vysázené do směsi písku a perku. V plném květu v červnu. Vpravo v červenci krátce před pokosením.

I když absenci květinových záhonů ve veřejném prostoru často považují zahradní a krajinářští architekti či zahradníci za znevažování důstojnosti našeho oboru, pojďme ke kořenu věci. Obvykle panuje shoda v tom, že takzvané „úspory“ jsou často jen zástěrkou k rušení záhonů, případně kontra argumentem proti jejich zakládání. Ano, v balíku na investice a údržbu, ve srovnání s povrchy chodníků a komunikací, představují záhony zanedbatelné drobné. Slovíčko „zanedbatelné“ bohužel přesně vystihuje podstatu problému. Historická zkušenost nám ukazuje, že identifikace záhonové kompozice s konkrétní societou dokázala záhon udržet ve hře po dobu několika desetiletí. Otázka biotechnické životnosti vlastního prvku, která trápí mnohé autory, v tomto kontextu ztrácí smysl. Klíčová je naopak prostorově sociální životnost. V tomto směru můžeme považovat tuzemský veřejný park za velmi otevřený prostor pro novou vlnu, protože ta stará vyklidila pole. Ano, protektorátně socialistická doktrína záhonu „zum Befehl“ je pryč a květinový záhon není nutnou podmínkou ani součástí veřejného parku či zahrady. Bez reálného opodstatnění nemá ve městě či obci co dělat. Nutno říci, že je to dobře a říká si to o návrat k přístupu, který naší společnosti byl tak vlastní až do předválečných dob (s krátkou poválečnou renesancí; například Svaz okrašlovacích spolků byl rozpuštěn v roce 1951). Dokonale symetricky šťastné krychle občanů jsou prostě pryč i s jejich záhony. Ale co tedy dál?

Od květnice k louce

V posledním roce jsem byl ve Ctěnicích (od roku 1950 jsou Ctěnice v katastru Vinoře a společně s ní byly v roce 1974 připojeny k Praze – pozn. red) svědkem diskuse o jabloňové aleji. Je signifikantním podpisem prostoru a celého díla, je nekompletní a její stav budí dojem potřeby zásahu. Jedni ji považují za přestárlou, vyplozenou a nebezpečnou. Druzí ji považují za umělecké dílo s neobvyklou identitou, hodné specifického přístupu v péči. Výsledkem diskuse je návrh opatření, který velí přeroubovat originální genetický materiál, napěstovat pro místo charakteristické vícekmeny a vysázet je s místními rodáky. Ten poslední bod považuji za nejdůležitější. Vedla mne k němu úvaha o historické pravdě. Kde budu já, kde bude autor, ba dokonce, kde bude instituce spravující dnes park, až zase někdo „chytrý“ přijde s pilou? Věřím spíš tomu, že někdo z rodáků, kteří sázeli, bude dílo chránit. A to je princip, který mnozí ignorujeme a mnozí hledáme. Obé záměrně.

Stejná úvaha s historickou pravdou mne přivedla na myšlenku vystavit ctěnické obecenstvo jiné těžké zkoušce. Květnice mívaly své obdivovatele, nadšence i odpůrce. Jak to dělaly? Byla ta doba tolik jiná? Pokusil jsem se nadchnout několik kolegů pro vznik prostoru LOUKA, který vystavuje zahradnické experimenty veřejné konfrontaci. Od obce Přezletice jsme si zapůjčili pozemek a s příslibem jeho údržby i rozvoje ho proměňujeme k obrazu svému. Někdejší zámecký zahradník, Rudolf Polický, zde vysadil zajímavou kolekci hrušní, jabloní a švestek podél cesty. Pod nimi jsou ony známé pruhy „země nikoho“, které kdysi byly koseny a vypásány, dnes se o ně majitelé pozemků jen stěží starají. Naším prvním počinem byl výsev letniček z přímého výsevu v ploše 1000 m². Zvolili jsme směs Grandstand, kterou komponoval Nigel Dunnett pro Olympic Park v Londýně. Podtitul „vloni na olympiádě v Londýně, letos v Praze“ zněl ambiciózně. Pro ty z vás, kdo Ctěnice neznají, nutno dodat, že tato polní cesta byla donedávna konec světa, kde lišky dávají dobrou noc a chodí se spát se slepicemi. Ještě nedávno nás soused upozorňoval, že nemáme auta nechat stát před vraty, neboť se tu hrozně krade. Nálety jasanů, výmladky myrobalánů, beziny a kopřivy tvořily změť příhodnou pro skrytí lecjakého zločinu majetkového i mravnostního.

Celou akci podpořilo Zámecké zahradnictví Ctěnice, firma Imramovský, pražské ateliery a05, Šmídová Landscape Architects a kolegyně Jana Pyšková (na podzim se přidali i Kvítková-Beran a Hana Pivoňková) i obec Přezletice a třeba i agronom místního družstva, který se uvolil nestříkat ječmen herbicidy v blízkosti naší louky. S ohledem na dlouhou zimu jsme seli až 21. května přesně podle anglické technologie a naši síji kromě deště po následující týdny nic a nikdo nenarušil. Celý vývoj den po dni můžete sledovat v síti Facebook  na stránce Grandstand Annual Meadow Prague.

Výsledek předčil naše očekávání. Jak by leckdo očekával, bylo to krásné a kvetlo to ostošest. Ale nečekaný byl zejména sociální přesah celého experimentu. Od konfliktů mezi „kradáky“, kteří vytrhávali celé rostliny, a příznivci, kteří je napomínali, ať tak nečiní, až po pravidelně hlídkující policii ve svých lesklých vozech. Místní špacír a cyklostezka ožily. Mnohé víkendy zde bylo živo jako nikdy předtím a z místa se stalo jakési nedělní korzo. Reportáž přinesla TV Prima a rozhovor o louce zaznamenal týdeník Respekt. Celý projekt si získal obecenstvo mezi místními i přespolními. V podzimní sezóně jsme dosázeli chybějící stromy Polického aleje kolekcí starých odrůd jabloní a hrušní. V zimě jsme pak uspořádali benefiční setkání s diskusí a předváděčkou řezu starých stromů. Z výtěžku se původní stromy dočkaly ošetření poprvé za dlouhá desetiletí. S „loukou“ samozřejmě pracujeme dál a posloucháme kolemjdoucí, jak si povídají o květinách. A to se mi zdá podstatné. Lhostejno zda záhon či louka, důležité je naslouchat, slyšet a konat.

Letničková louka „Grandstand“ v červenci        Letničková louka „Grandstand“ v srpnu

Ondřej Fous, foto René Ondroušková a autor

Článek je uveřejněn v časopise Inspirace 1/2014