Podrosty a jejich udržitelnost

Během posledních dekád se pozornost krajinářských architektů a zahradních designerů soustředila zejména na zakládání zcela nových kompozic. K revitalizacím parků a zahrad dříve založených se hledala cesta spíše individuálně a cestou mnoha pokusů i omylů. Zatímco ve stromovém patru proběhla a neustále trvá intenzivní profesní výměna zkušeností, bylinné patro je v podrostu nezřídka spíše trpěno. Nebo alespoň trpí samo o sobě.

Pojem podrost vyjadřuje zejména prostor pod stromy a keři, tedy oblast tzv. zeleného stínu. Krajinářská architektura i zahradní design nezřídka pracují ovšem i se stínem budov a konstrukcí, který může být absolutní, použijme tedy v tuto chvíli pro něj pojem „stín černý“. Autoři projektů občas podcení fatální rozdíl mezi povahou stínu budov a různých světelných požitků podrostů dřevin, důsledky kořenové konkurence či vodním režimem počínaje a skutečnou mírou světelných stresů konče.

Pokud jde o bylinné patro, musíme si nejprve uvědomit skutečnost, že jsme schopni trvalým způsobem změnit souvrství nosné vrstvy a udržet na něm téměř libovolné společenstvo. Změna stanoviště vyžaduje několikanásobné investice oproti využití přirozeného výchozího stavu, ať už je jakýkoliv. Kromě kontaminací chemikáliemi a ropnými produkty má totiž i ta poslední antropozem, ba i ten nejhorší jíl, nějaké homogenizovatelné vlastnosti a využitelnost pro cílovou kompozici.

Na rozdíl od bylinné etáže je u stromového patra trvalá změna stanoviště dlouhodobě neuskutečnitelná. Výjimku představuje zeleň na konstrukci. Zároveň je zde souvztažnost mezi konkrétním druhem stromu a na něj vázaném společenstvu natolik fixní, že zde bývá ještě výraznější užitnost lokálního potenciálu, než u otevřených ploch. Prostory pod zachovanými stromy bývají na stavbách posledními ostrůvky nějakých stabilizovaných nik s čitelným snímkem diverzity v dané lokalitě.

Sama příroda nám je však dobrou ukázkou, jakých paradoxů se lze dopouštět. Příkladem může být vřesoviště na vápenci vzniklé sekundárně na listovém opadu doubrav. Nebo se můžeme učit i na principu „bulty/šlenky“, kdy na vyvýšených místech najdeme tu tam diviznu vedle kypreje rostoucí ve sníženině. V podrostech lesů mírného pásma tak jsou vázané na surový humus stovky druhů, kterým je listový opad základním životním prostředím a nic jiného je nezajímá. Totéž pozorujeme u tzv. „kotlíkových oportunistů“, kteří náhle nastupují v případě pádu stromu v porostu na vzniklou světlinu, aniž bychom věděli, kde se tyto druhy náhle vzaly. Ve stejné chvíli můžeme dobře sledovat nejen zhroucení řady hajních druhů a nálet trnitých keřů, ale také významnou adaptabilitu několika zahradnicky nesmírně cenných druhů, které jsou schopny takový atak přežít.

Podstatou pochopení nutných náležitostí každého stabilního společenstva je právě životní strategie. Správný poměr těchto strategií umožní vytvořit nejen funkční přirozený bylinný pokryv, ale i udržitelnou kulturní záhonovou kompozici. Zatímco čistě hajní společenstva jsou složena zejména z pokryvů (tedy rostlin kryjících zejména povrch půdy) a rostlin se zásobním orgánem, tak již drobné zvýšení světelného požitku rozevírá nůžky nabídky o řadu druhů, které se umí prosadit i jinou cestou. Vytváří velké množství semen, rostou do výšky, rozrůstají se do polykormonů (nejsou tedy stěsnaně trsnaté, ale volně výběžkaté) nebo se účinně kombinují s některou z hajních strategií (přežití za omezeného přísunu světla). Jejich přežití je dané především mobilitou druhu. I my lidé, když se nám někde nelíbí, utíkáme různým způsobem. Strategii spálených mostů připomínají právě někteří „kotlíkoví oportunisté“, kteří se vysejí z podstaty a uhynou. Plíživé rozchody pak můžeme najít právě u polykormonů, které se zvolna přemisťují na svá nová působiště. Právě schopnost uhnout a přizpůsobit se je u druhů okraje lesa jedna z nejhodnotnějších vlastností, kterou lze v prvních letech života díla zahradní tvorby brilantně využít.

Víme, že některé druhy peren mění v případě světelné nedostatečnosti svou strategii z trsnaté na výběžkatou, přičemž přestávají dočasně kvést. Podobně se samozřejmě mohou chovat při kosení, zavalení a v podobných dalších stresech. Zejména u černého stínu se stává, že několikapatrová budova vrhá rozlehlý stín, ale pouze v odpoledních hodinách. Obecně lze říci, že klíčové je období poledního žáru, které v červencových parnech panuje zhruba mezi jedenáctou ranní a třetí odpolední. Rostliny okraje lesa poměrně lépe snesou pět hodin ranního slunce, než pět hodin odpoledního. Za extrémní stres lze pak považovat proluku, či atrium, kde padá stín budov ráno a večer, zatímco v poledne se kytky „pečou“.

Skladba společenstva a úpravy stanoviště mají v případě podrostů jeden společný parametr. Obsahují složky dočasné a trvalé. Zatímco organická vylepšení jsou dočasná, minerální jsou trvalejší až trvalá. Použité druhy v sortimentu záhonů či společenstev také dělíme podle funkční skupiny zejména na dočasné a trvalé, respektive cílové. Právě sladěním „nástupu“ celého díla v prvních třech letech ve vztahu souvrství a cílových rostlin můžeme významně snížit náklady na údržbu. Dočasné druhy a komponenty nosné vrstvy sehrají svojí ochrannou úlohu po dobu stabilizace a následně jsou vytlačeny cílovými za pomoci sílícího akcentu přirozených podmínek.

V kulturních formách podrostů je hlavním kamenem úrazu ovšem civilizační stres. V rodinných zahradách si zejména domácí mazlíčci neberou servítky, stejně jako ratolesti i omladina, a dávají zahradě zabrat. Buď jde přímo o stres fyzický způsobený sešlapáním či pádem, nebo o stres fyziologický daný zejména troušením různých roztoků a dalších substancí. Ve veřejném prostoru lze jen stěží předjímat skutečnou zátěž místa, zvláště když kulturní člověk se vyznačuje zejména tím, že vše krásné dokáže zničit už jen proto, že se na „krásnosti“ shodne příliš mnoho lidí a rozhodnou se ji v neděli hromadně obdivovat.

Za předpokladu, že podrosty byly řádně vyprojektovány od souvrství po společenstvo až k technologii výsadby a velikosti výsadbového materiálu, přichází ke slovu výsadba a zajištění (tzn. momentu projevů ujmutí). Nejvhodnější termín pro výsadbu je podzim, je nutné ovšem zajistit důkladnou mechanickou ochranu včetně zimních měsíců. Dočasné zaplocení či krytí kari sítěmi proti sešlapu a výhrabu je esteticky pochybné, ale při našem společenském vztahu ke květinám bohužel nezbytné. Jak známo bruslaři dokážou nakrájet z břehových peren salát a zimní radovánky dětí promění v mlat cokoliv, co se postaví sáňkám do cesty. Výhodou podzimní výsadby ovšem je, že jarní efemery velmi záhy vymezí plochu záhonu a nástup dobře zakořenělých peren dává záhonu podstatně větší perspektivu rozvoje, než při jarní výsadbě. U podrostů se totiž při jarní výsadbě potkává období rašení stromů se sázením a následným pokusem peren o kořenění. Ty ovšem v boji o vodu a kořenový prostor ve zkypřeném materiálu nemají oproti stromům prakticky šanci. Následně nejsou schopny čelit letním vedrům a celá výsadba snadno zkolabuje.

Velkým tématem jsou výsadby v oblasti tzv. budoucího stínu. Za poněkud školáckou chybou již lze snad dnes považovat situaci, kdy ono kolečko na výkresu symbolizující nově vysazený strom doprovází hajní výsadba. Při použití standardního výsadbového materiálu s korunou nasazenou v podchozí výšce, se můžeme dočkat reálného stínu zhruba po pěti a více letech. Navíc jediný skutečně hodnotný stín je ten tzv. polední, proto může těchto několik čtverečních metrů stínu ovlivňovat po několik let prostředí mimo vlastní prostor pod stromem. Jistě, jiný tvar stínu má po pěti letech katalpa či jerlín, jinak to bude u buku nebo lípy. Nicméně s ohledem na běžnou životnost trvalkového záhonu v rozmezí šesti až osmi let, je nutno se smířit s tím, že primární kompozice by měla být především určena pro plné slunce. I zde je ale možné použít prvky vnitřní dynamiky a slunné taxony využít k poskytnutí sekundárního stínu. Zejména do směsných kompozic pak můžeme vložit „pružnou matrici“ z druhů s širokou ekologickou amplitudou či výraznou mobilitou, které si na změnu podmínek prostě dokáží počkat i v područí světlomilných trvalek.

Na ČZU Praha Suchdol bylo v roce 2011 vysazeno osm pokusných záhonů řešících některá témata podrostů. Jako lokalita byl vybrán záměrně zapojený porost vzrostlých habrů doplněný o vzdušnou skupinu vyvětvených borovic a hlohu v chráněném poloatriu budov. Záhonové kompozice srovnatelných ploch po 27 m² (stejně jako u desítky slunných záhonů založených v roce 2009) pracují tedy s typickými podmínkami podrostů. Ostrá kořenová konkurence spolu s vláhovým deficitem poskytly výběr stanovišť okraje lesa, bloudivého stínu a hlubokého stínu. Každý ze záhonů má jinou kompozici, stanoviště, spon a substrátovou směs. I přes nepříznivou zimu ihned po založení dnes dosahuje pokryvnost 65 až 85% při velmi základní údržbě (3x pletí, 3x zálivka) a četných krádežích. Nejzajímavějšími kompozicemi jsou ornamentální barevnolisté rabato a směs pro okraj lesa. Překvapením se stala pokryvná kompozice pro suchý stín založená na substrátu s 50 % podílem skeletu. Rostliny se dlouho etablují, ale s velkou perspektivou. Zklamáním je naopak záhon ze směsi jarních efemerů na čistém rašelinovém strukturovaném substrátu, který jako jediný vykazuje regresi a pokryvnost jen 40% i při zvážení potenciálu dormantních druhů.

Ondřej Fous

Článek je uveřejněn v časopise Inspirace 3/2013.