Trvalky - záhony s autoregulací

Trvalkové záhony, které využívají ve větší míře přirozených vlastí rostlin, se nazývají záhony s vyšším stupněm autoregulace. Tyto záhony se již v našich městech objevují stále častěji. Po prvotním nadšení, že se objevují opět květiny v městském prostoru, se objevují také různé námitky a názory. Vývoj je třeba sledovat a nebát se klást si otázky a stále hledat vhodné odpovědi.

Jak již bylo řečeno v úvodu, tento typ trvalkových záhonů využívá přirozeného chování rostlin. Toto chování rostlin, respektive jejich strategie přežívání a rozšiřování, vychází z principu reagování na stres, narušování a konkurenci okolních organismů. To vede k uměle vytvořenému společenstvu, které je do značné míry dynamické. Nemělo by však být nestabilní. Přirozené chování rostlin, tedy zvolená strategie , přežití, není vždy v souladu s tím, co zahradník od rostliny vyžaduje. Květiny jsou přeci pro člověka zejména dekorem, důležité jsou pro svou barvu či symboliku. To je konvenční pohled, který není vůbec špatný a provází lidstvo od počátků. Seskupováním různých barev, tvarů a výšek dle různých kritérií dostaneme klasický perenový záhon. Taková je většina rabat z první poloviny 20. století. V těchto záhonech jsou v podstatě strategie přežívání jednotlivých druhů setřeny. Stres, vyvolaný většinou nedostatkem vody, slunce či živin, je nahrazen dostatkem (propustná, středně vlhká, živinami bohatá zahradní půda). Konkurence rostlin je eliminována větším sponem a pravidelným rozesazováním a znovu vysazováním. Disturbance, tedy poškození, je omezeno pouze na zaštipování květů či nevzhledných částí (které beztak již neplní asimilační funkci). Hlubší sestřih je pak kompenzován dostatkem vody a přihnojením. Pro většinu zahradních rostlin prostě ráj. Nicméně poměrně draze zaplacený prací člověka. Pokud je člověk schopen a ochoten pro krásu rostlin a jejich kompozice této oběti, je vše v pořádku a není třeba nic měnit. Vždyť práce přece zušlechťuje a nezapomínejme, že klasické perenové rabato je samo o sobě velkým uměním. Pokud však chceme přeci jen rozkvetlý záhon a nejsme ochotni obětovat tento čas a finance, je třeba se začít zamyslet nad jiným řešením. A to bylo právě tím hlavním motivem, který vedl k sestavení prvních záhonů s vyšším stupněm autoregulace. Investování financí je zejména ve veřejném sektoru podrobováno časté a opakované kontrole a kritice. Myšlenka na využití přirozeného potenciálu rostlin není vůbec nová, nicméně celistvý koncept záhonů vznikl až v druhé polovině 90. let 20. století. Důvodem bylo zvýšit  zastoupení trvalek, zejména ve městském prostředí.    

Tento typ záhonů je již od počátku svého vzniku koncipován jako určitá plošná „záhonová“ jednotka, celek. Důležitým rysem těchto záhonů je jejich univerzálnost, která do určité míry stojí za úspěchem rozšíření těchto záhonů. Univerzálnost však nemusí znamenat instantnost. To je spíše otázka projektantů, kteří k tomu takto mohou přistoupit. Vždyť každý zahradní architekt má svou oblíbenou kombinaci druhů, která se pak v projektech často opakuje. Bez ohledu na to, zda vytváří volně rostoucí živý plot, květinový detail či trvalkovou směs „Stříbrné léto“. Vnímavý projektant může naopak díky univerzálnosti těchto záhonů rozvíjet téma dál a dál, aniž by se opakoval. Vždyť i „Stříbrné léto“, založené ve dvou sousedních vesnicích, bude určitě vypadat po několika sezónách rozdílně a to zejména díky intenzitě údržby, vlastnosti stanoviště a dalším faktorům. Respektovat a pečlivě zvažovat vhodný sortiment rostlin (na vesnici typické rostliny, ve městě zase jiné) je samozřejmě úkolem každého projektanta. Vlastní konstrukce záhonu je univerzální a dává dostatečný prostor k vlastní kreativitě. Záhon je sestaven tak, aby byly v harmonickém a funkčním poměru jednotlivé patra záhonu, tj. dlouhověké solitéry (do 10 %), střední patro (35-40%), nízké patro pokryvných peren (40-50%) a dynamiku zajišťující krátkověcí pendleři (do 10%). Princip záhonů a jejich tvorby byl již detailně popsán ve více článcích a věnuje se mu i rozsáhlejší místo ve vlastní metodice zakládání těchto záhonů (Baroš, Martinek (2011) Trvalkové výsadby s vyšším stupněm autoregulace, dostupná na webu Českého spolku perenářů: www.pereny.info).      

Někdy se lze setkat s termínem „štěrkový záhon“, který je dosti zavádějící. Záhony jsou na slunných stanovištích mulčovány doporučenou mocností štěrku a u některých to tedy může zanechat dojem, že klíčem k úspěšné výsadbě je právě onen štěrk. Není tomu tak. Štěrk plní úlohu mulče, ale hlavním faktorem úspěchu je využití autoregulace. Autoregulací myslíme vzájemné pozitivní i negativní vazby mezi rostlinami a skupinami rostlin. Výsledkem by pak měla být dynamická rovnováha. Zásahy člověka by měly být omezeny na nutné minimum, aniž by byl ohrožen výsledek, tj. dlouhodobý pozitivní estetický dojem ze záhonu.

Srovnání klasického perenového rabata a záhonu s vyšším stupněm autoregulace si lze obrazně představit asi jako jízdu dvou kol na silnici. Zatímco klasický záhon je spíše jako lehká obruč, která je efektní a elegantní, ale vyžaduje neustálou další a další energii k tomu, aby nespadla a držela směr, záhon s vyšším stupněm autoregulace je těžké, masivní kolo, které po počátečním impulzu vydrží pokračovat v cestě vlastní setrvačností. Jen je třeba čas od času korigovat směr a následné impulzy nejsou tak časté a razantní. Obojí má svá pozitiva i negativa a zejména své správné místo využití.

Jak již bylo zmíněno, vznik záhonů byl motivován nedostatkem květin – trvalek v městském prostředí. Pro tyto záhony je tedy ideální urbánní, silně pozměněné prostředí. Samozřejmě i v rámci města je potřeba pečlivě volit lokalitu a objektivně posoudit zejména provozní vztahy, kontext okolí (historický, sociální, biologický), zátěže, intenzitu údržby a mnohé další aspekty. Tento typ záhonu vypadá dobře na kruhových objezdech, v zeleni v rámci sídlišť, administrativních budov atd. Naopak zcela nepatřičně bude vyhlížet na kolonádě lázní, okolo pomníku na náměstí a ostatních vysoce reprezentativních plochách, kde se spíše bude cítit doma letničkový dekor. Stejně tak výsadba těchto záhonů v blízkosti ruderálních či málo udržovaných porostů bude nepříliš dobrou investicí.   

Jeden z klíčových faktorů pro dlouhodobé, úspěšné fungování záhonu je odpovídající péče. Ani moc (intenzivní), ani málo. Ideální je dobrá komunikace projektanta, investora a údržby, kdy autor sleduje vývoj společenstva dlouhodobě a může v případě potřeby zasáhnout (na to stačí 2-3x navštívit výsadby v průběhu roku).

Záhony opravdu zejména díky mulči vyžadují ze zahradnických prací minimum, nicméně odpadky, které se na záhoně vyskytnou, jdou na vrub údržbě, což ji může značně prodražit. Bohužel se lze setkat i s argumenty, že se jedná o záhony bezúdržbové, což bývá zejména ve fázi, kdy se snaží projektant přesvědčit investora o zakomponování záhonů s autoregulací do projektu. Následné zklamání má negativní dopad na vnímání těchto záhonů. Intenzita četnosti úklidu je však extrémně závislá na lokalitě a provozních vztazích. U chodníku budou nároky na úklid výrazně vyšší, než na kruhovém objezdu, který by byl o pár desítek metrů dále. Málo pochopitelným nešvarem, který se také často v praxi vidí, je používání mulčovacích folií či plachetek. To je nejen v těchto záhonech hrubá chyba, která zcela zlikviduje autoregulaci v záhonu a jakoukoliv budoucnost výsadeb.

Podle zkušeností zejména z Německa, kde jsou výsadby nejstarší (u nás jsou nejstarší z roku 2003) jsou záhony s autoregulací dlouhodobě perspektivním typem extenzivního záhonu. Při správném pochopení a využití mají rozhodně budoucnost a perspektivu. Asi nejlepším receptem pro dlouhou funkčnost záhonu a vizuální atraktivitu je dobrá a dlouhodobá komunikace mezi autorem/projektantem, pracovníky údržby a investorem.

Adam Baroš
Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. Průhonice

Článek je uveřejněn v časopise Inspirace 2/2013.