Ovocné stromy v krajině

Ovocné stromy pod krajinářovým dohledem a zahradníkovým drobnohledem

V minulém čísle představil Ing. Adam Baroš část výstupů projektu Lokální identita venkovských sídel, věnovanou okrasným dřevinám. Dovolím si přispět tématem ovocných dřevin, jejichž přidaná hodnota spočívá kromě nesporných okrasných funkcí v jedlých plodech. Právě plody jsou ovšem v současnosti zdrojem rozpaků ze strany majitelů zahrad nebo správců veřejné zeleně. Ovocné dřeviny jsou náročné na péči. Bez hospodáře často rychle degradují, třeba i vlivem nadměrné neregulované úrody. Úbytek či nahrazování ovocných stromů jinými dřevinami ovšem narušuje tradiční obraz naší krajiny a venkovských sídel.

Historie pěstování ovoce v českých zemích

Seznámení se s historickým vývojem ovocnářství je předpokladem pro racionální použití ovocných dřevin v soudobých výsadbách. Pochopení významu ovocných dřevin v minulosti a jejich vliv na utváření naší krajiny je argumentačním nástrojem pro jejich prosazování ve veřejném i soukromém prostoru. Pojďme tedy ve zkratce nahlédnout na důležité historické mezníky.

Vyspělost našeho ovocnářství již v raném středověku dokládají jednak archeologické nálezy z doby Velkomoravské říše (mj. nálezy pecek broskvoní z vykopávek v Mikulčicích), ale též záznamy arabských cestovatelů z poloviny 10. století n. l., kteří zmiňují pěstování ovocných dřevin ve slovanských zahradách. Nejstarší písemný doklad o ovocné zahradě je v darovací listině knížete Soběslava z roku 1130. První zmínka o specializované profesi – zahradníkovi (hortulanus) je z roku 1143. V zakládací listině kladrubského kláštera se uvádí štěpař – amputator arborum . Ve středověku bylo pěstování ovocných dřevin výsadou klášterů, odkud se praktické znalosti šíří mezi šlechtu i poddané. Za vlády Přemysla Otakara II. (1253–1278) vrcholí v českých zemích zakládání sídel, ze 13.–14. století pochází mnohé ikonografické doklady o existenci zahrad a sadů na našem území. Všeobecný rozkvět nastává za vlády Karla IV. (1316–1378), který povolal do českých zemí řadu odborníků ze zahraničí. V období husitství došlo k útlumu ovocnářství, někteří husitští kněží dokonce zakazovali jíst ovoce a kázali ničit ovocné stromy. Velký rozkvět nastal za vlády Rudolfa II. (1576–1611). České ovocnictví bylo již v 16. století velmi vyspělé a počátkem 17. století bylo dáváno za vzor celé Evropě. Královské zahrady v Praze a Brandýse nad Labem byly plné nejvzácnějších odrůd a všechny stavy závodily v zakládání ovocných zahrad. Již v této době se formuje evropsky významná ovocnářská komora v oblasti dolního Polabí. Na Litoměřicku se pěstování ovoce nevěnovali pouze feudálové, ale i poddaní. Pozemkové knihy dokládají značné rozšíření ovocných zahrad u poddaných nejen v zahradách u usedlostí, ale i na polích. V evropském kontextu je tehdejší pozice českého ovocnářství pozoruhodná, protože až do 17. století se ovocné dřeviny pěstovaly především v zahradách, a to na jedné straně ve vrchnostenských, pečlivě ošetřovaných sadech, na druhé straně ve stísněných podmínkách vesnických a městských zahrad, včetně klášterních. Větší ovocné výsadby se například v Německu zakládají teprve v 17. století, kdy roste poptávka po ovoci na trhu, a pěstování ovoce proto opouští domácí samozásobitelské zahrady a vstupuje do volné krajiny. Pěstování má charakter polních nebo zatravněných vysokokmenných sadů, výhodně kombinovaných s pastvou zvířat. Slibný rozvoj narušuje třicetiletá válka (1618–1648), která nastartovala úpadek českého ovocnářství, k obnově dochází až koncem 17. století, ovšem za cenu závislosti dovozu rozmnožovacího materiálu ze zahraničí, protože vlastní zdroje jsou z velké míry zpustošeny válkou. Ve snaze obnovit zničenou krajinu jsou zakládány ovocné školky (písemně doložená zmínka z roku 1679) a vydávána nařízení podporující nové výsadby. Archivní záznamy z panství knížete Dittrichsteina v Libochovicích obsahují mj. nařízení poddaným vysazovat ve velkém pláňata, která jsou zdarma naroubována zámeckým zahradníkem Janem Tulipánem. Rouby i školkařské výpěstky jsou zpočátku získávány z Hamburku, Lipska a Drážďan. Kromě klasických kmenných tvarů se již v této době u nás začínají pěstovat i zákrsky, které k nám byly dovezeny jako vynález kartuziánských mnichů ve Francii kolem roku 1652. Z Libochovicka se způsob zákrskového pěstování šíří do dalších oblastí Čech.

Přenesme se do období osvícenství a vlády císařovny Marie Terezie (1717–1780), která podporuje vysazování ovocných alejí u silnic. Na větších panstvích a v klášterech jsou zřizovány ovocné školky, osazují se i polní cesty a meze. Kněží a učitelé mají nařízeno učit děti i dospělé pěstovat ovocné stromy. Každá škola dostala za tímto účelem od obce kus pozemku a výběr učitele se děl i se zřetelem na sadařské dovednosti. Ovocnictví nadále vzkvétá, přestože šlechta a kláštery od pěstování ovocných stromů upouští z důvodu zájmu o okrasné zahradnictví.

V 18. a 19. století nastává nová éra ovocnářství ve všech evropských zemích vlivem průmyslové revoluce. Ve městech vzniká nová společenská vrstva dělníků, která je zásobována potravinami z venkova. Rolníci a sedláci si uvědomují hodnotu půdy coby výrobního prostředku, zakládají polní sady, kde se kombinuje pěstování ovoce se zemědělskými podkulturami na orné půdě. Tento způsob vrcholí ve 30. letech 20. století. Po druhé světové válce nastává výrazná intenzifikace zemědělství, která vede k ostrému vymezení intenzivních ovocných sadů (plantáží) od extenzivních forem, které jsou vytlačeny do zemědělsky méně významných, zejména podhorských oblastí. Ovocný vysokokmen, pokud přežil, stává se ve volné krajině často bezprizorním. V zastavěném území ztrácí význam v ulicích a dalších veřejných prostranstvích s ohledem na ztrátu produkční funkce a rozšiřování komunikací. Také ze soukromých zahrad a zahrádek ovocné dřeviny ubývají v souvislosti s úbytkem malopěstitelů a se změnou způsobu života na venkově.

Význam ovocných stromů

Z předchozí kapitoly je zřejmé, že rozptýlené ovocné výsadby (polní, luční, pastvinné sady, aleje i uzavřené ovocné zahrady) významně utvářejí typický obraz naší kulturní krajiny minimálně 200 let. Záhumenky nebo pole s ovocnými stromy tvoří z hlediska využívání půdy přirozený přechod ze zastavěného území do volné krajiny. Vysoké ovocné stromy na návsích, v ulicích a na dvorech plní stejné funkce jako okrasné listnaté stromy v systému sídelní zeleně. Zvláštní postavení mají ovocné aleje a stromořadí, která představují jedinečný fenomén naší krajiny. Mnohým regionům vtiskly typický ráz podle převažujícího druhu. Hrušně jsou typické zejména pro oblast severních Čech a Hané, jabloňové aleje jsou časté ve východních Čechách a na Tišnovsku, slivoně na Českomoravské vrchovině, ořešáky na jižní Moravě. V oblastech s tradičním zemědělstvím spoluvytváří atraktivní krajinu s vysokým rekreačním potenciálem. Kvetoucí ovocné stromy jsou symboly jara. V kontextu dříve uvedeného historického vývoje proto není náhodné, že se v české národní hymně objevuje verš „v sadě skví se jara květ“. Za pár let po premiéře Tylovy Fidlovačky, ve které píseň Kde domov můj zazněla, vydává milevský farář František Pixa dílo Štěpařský klíč (1848), ve kterém popisuje českou krajinu těmito slovy:

„Libě spočíwá oko na dědinách, kde ošacení stromowí stojí w jarním swém mlékobílém neb čerwánkowém rozkvětu, wzduch naplňujíce wonným wýparem. Wděčností pozdwihuje se srdce ke swrchowanému otci, patříc na třešňové stromky, čerweně skwaucími se třešněmi takořka osypané, neb na jabloni a hruškowi, pod tíží čerwených pestrých jablek a hrušek wětve swé k zemi sklánějící.“

Tento krátký úryvek ukazuje podstatu. Autor ovocné stromy jako významnou složku sídelní zeleně zahrnuje do širší krajinné zeleně a zároveň sídla jako taková neamputuje od okolní (volné) krajiny. Básnicky vystihuje onu jedinečnou vlastnost ovocných dřevin, totiž dynamickou proměnu během ročních dob, i celého života. A od pohledu z kopce nás vyzývá k přistoupení a zažití blízkosti ovocného stromu, přivonění si ke květům a ochutnání ovoce.

Současný stav a (ne)zájem o ovocné vysokokmeny

Přenesme se do současnosti. Jaké postavení má nyní ovocný strom na venkově? V soukromém prostoru jsou ovocné stromy buď převáděny na nižší tvary (zahrádkářský přístup), nebo jsou nahrazovány čistě okrasnými dřevinami, obvykle nepůvodními jehličnany.  Situace se samozřejmě značně liší v závislosti na konkrétním regionu i obci. Zjednodušeně platí, že v sociálně chudších oblastech najdeme více ovocných dřevin, neboť plní samozásobitelskou funkci. Tradičně také v oblastech s méně příznivými přírodními podmínkami, které neumožňují intenzivní zemědělství (kopcovitý terén), jsou ovocné dřeviny častější.  Na druhou stranu je v takových oblastech mnohem vyšší výskyt rekreačně využívaných obydlí, u kterých převládají okrasné druhy dřevin. Chalupář jistě tolik neocení repelentní účinky ořešáku, který se tradičně vysazoval na dvory s hnojištěm, kde spolu s mohutnými hrušněmi sloužil i jako bleskosvod či protipožární bariéra mezi obytnými a hospodářskými budovami. A tak namísto pozitivního vnímání ovocného stromu jako zdroje krásy, užitku i radosti z práce, se kdysi milostný vztah mění v odpor. Vzrostlé ovocné stromy stíní, brání ve výhledu, padá z nich listí, které je třeba uklidit. Lidem na vesnicích dnes dokonce vadí ovoce, které se z vysokých stromů hůře sklízí, proto bez využití padá, přitahuje obtížný hmyz (vosy, sršně, mouchy), podléhá zkáze a přidělává tak starosti s údržbou dotčených ploch (trávník, bazén, komunikace apod.). Při psaní tohoto příspěvku jsem zrovna dostal dopis od kamarádky, ve kterém mě žádala o pomoc při rozmnožení staré hrušně, která bude pokácena, neboť „zralé hrušky padají na slepice a na paní, která je chodí krmit.“

Je zvláštní, že obyvatelům vesnice přijde náročné jednou do roka uklidit listí, případně plody, ale každý víkend sekají trávník nakrátko a úzkostně dbají, aby v něm nevykvetla jediná bylina.  Padající hrušky obtěžují paní a prý i její slepice, ale proti hluku křovinořezů a sekaček nikdo neprotestuje?

Se změnou nazírání na ovocné stromy jistě souvisí i současný útlum společenského života na venkově. Sousedé se již tak často nesetkávají na lavičkách pod korunami stromů, ať už na návsích, v ulicích před domy nebo na dvorech. A tak podobně jako v soukromých zahradách se na veřejných prostranstvích místo ovocných vysazují okrasné, v lepším případě listnaté stromy, v nejhorším případě jehličnaté keře. Důsledkem je negativní změna výškové a barevné struktury zeleně. Dominancí okrasných dřevin dochází k setření rozdílů mezi venkovskou a městskou zelení. S ovocným stromem jako symbolem plodnosti a pohostinnosti se vytrácí malebnost vesnice.

Vize budoucnosti

Předešlé úvahy vzbudí snad ve čtenářích pochybnosti. Vždyť současnost není tak černá, s ovocnými stromy se dnes počítá v nových výsadbách v rámci různých krajinotvorných programů. Problém ovšem tkví v neexistující spolupráci okrasných zahradníků a pomologů. První ovládají bravurně zahradnické realizace, ovšem o procesech růstu a vývoje ovocných dřevin vědí málo, o požadavcích jednotlivých odrůd v rámci druhu ještě méně. Druzí již téměř vymřeli. Přitom znalost odrůdy je nesmírně důležitá, ať už z hlediska zařazení do konkrétního typu výsadby (stromořadí, solitéra, sad), nároků na klima a půdu, ale také z pohledu odolnosti k patogenům, požadavků na řez, souvisejících s rychlostí vývoje a typu plodného obrostu apod. Při zdůraznění mimoprodukčních funkcí se jeví jako účelná znalost průběhu důležitých fenofází – odstíny barev květních poupat i otevřených květů, doba kvetení, dozrávání plodů, podzimní zbarvení listů a jejich opad.

Argumentem pro prosazení ovocných dřevin do veřejného i soukromého prostoru by ovšem měla být pravá exkluzivita – estetická hodnota plodů.  Jinak můžeme s klidným svědomím nahradit pravé ovocné dřeviny jejich okrasnými náhražkami, jako je Malus floribunda ‘Everest’ či Prunus avium ‘Plena’. Nic proti jejich použití ve městech, ale na vesnice patří ovoce. Estetická hodnota plodů je vnímána všemi smysly.  Zrak potěší tvarová, velikostní a barevná rozmanitost plodů různých odrůd jabloní a hrušní. Silný chuťový zážitek poskytnou především aromatické letní hrušky s osobitou příchutí. Zapojit lze i další smysly jako čich, hmat a sluch. Ovocná výsadba se tak může stát zážitkovým prostorem.

O výběru vhodných odrůd pro různé typy výsadeb bude řeč příště. O tom, že máme z čeho vybírat a na co navazovat, vypovídá slavná historie našeho ovocnářství, představená v tomto příspěvku.

Ing. Stanislav Boček

Článek byl uveřejněn v Inspiraci 1/2016