Jaroslav Pešička - místopředseda představenstva

Narozen: 1966 v Ostravě

Vzdělání: Střední zemědělská škola v Opavě

Vyšší odborná škola Mělník

Byť se v rodině traduje, že z otcovy strany jsme měli kdysi v Plzni zahradnictví, já vlastně zahradníkem vůbec nejsem. V momentu výběru školy jsem byl v období „rebelie“ a byť jsem chtěl „být venku“, tak zahradnická byla taky v Ostravě, ale zemědělka byla až v Opavě a mohl jsem být na intru... No ale pak se stalo, že jsem na školním statku právě té ostravské zahradnické pracoval jako agronom a kamarádi a známí, se kterými jsem trávil čas a jezdil do hor, byli zahradníci. Přišel rok 89 a osud byl zpečetěn. Ke dvěma kamarádům jsem nastoupil jako sekáč. Ale do té doby jsem byl několik let tím, kdo vymýšlel, co kdo a jak bude dělat, tak netrvalo dlouho a stal jsem se společníkem zahradnické firmy. Vše jsem se učil v praxi, nacházet, poznávat a učit se bylo a je pro mě nekončícím dobrodružstvím. A ještě větším dobrodružstvím pro mě je „hledání cesty“, vymýšlení technologií, optimalizace postupů... Lidi kolem mě už dávno ví, že slovo „nejde“ na mě má efekt červeného hadru v corridě. V počátcích jsem v tomto měl štěstí na své společníky, Radim Šodek a David Mičan to viděli podobně – měli jsme na Moravě první sekačky se sběrem, dovezli první křovinořez, z postřikovače vyrobili fukar na listí...

Pak jsem se všemožně snažil vzdělávat, absolvoval všeliké kurzy, semináře, poznával se s kapacitami oboru, udělal pár kotrmelců, chyb a změn, přihlásil se na Mělnickou VOŠku, přestěhoval se ku Praze. Zanevřel jsem na podnikání, ve státním sektoru na Ostravsku v té době bylo fakt něco shnilého... Šel jsem pracovat zase jako dělník do pražské arboristické firmy. Ale historie se opakovala, netrvalo to dlouho a už jsem zase vedl vlastní firmu, spolupracoval s nejlepšími architekty a chodil pro rady k nenahraditelnému nestoru oboru, k Františku Smýkalovi.

Postupně se stalo, že jsem se začal pravidelně potkávat s Milošem Netolickým a Jaromírem Opravilem a hledali jsme cesty, jak náš obor dostat do lepšího světla. Tehdejší žena říkala „...á, zase ten váš Klub spravedlivých“. Spousta tehdejších plánů je stále trochu utopie, ale mnohé se již povedlo. Třeba tento náš Svaz. Byli jsme tři a už je nás asi stovka...

No a moje - naše firma? Skloubili jsme rodinu a firmu, v Klecanech u Prahy společně rekonstruujeme menší statek. Neustále „hledáme cesty“, pořád chceme dělat vše dobře, stále se vzděláváme, vždy chceme spolupracovat s těmi nejlepšími.

Co dál? Nic překvapivého, chci pořád hledat - vzdělávat se - předávat zkušenosti - dělat vše správně. I proto jsem kývnul na nabídku znovu se zapojit v práci pro Svaz. Mám totiž pocit, že děláme mnozí totéž a ztrácíme spoustu energie hledáním nalezeného. Přišlo by mi správnější více spolupracovat (nejen ve Svazu) a starosti si efektivně rozdělovat. Informace si předávat, nehrabat jen na svém písečku. Mně osobně spolupráce s nejlepšími velice pomohla, nemohu teď být tím, kdo si vše nechá pro sebe...